30 let poté

V listopadu jsme si připomněli čas, kdy se život v naší zemi otočil a vydal jiným směrem.

Pro mne to byl důvod k zamyšlení i proto, že jsem současně oslavila své kulatiny.

Pamatuji si život před listopadem 1989 v jeho předvídatelnosti, omezení, minimálních možnostech a to jen pro někoho. Vytvořené podmínky řadily lidi do proudu „držet hubu a krok“, pokrok a svoboda rozhodně vypadaly jinak.

Až později se ukázalo, že ta doba nesla i něco, na co někteří lidé vzpomínají. Iluzi bezpečí a neměnnosti, představu, že se o mne někdo stará.

Důvod pro obdobné vzpomínky je zřejmě jediný. Sami jsme si neuměli s novou dobou poradit a nebyl ani nikdo, kdo by nás to tehdy dokázal naučit.

Prostě běž a starej se.

Přišla „divoká léta“ a každý zkoušel co uměl nebo i neuměl. Někdo ve skutečnosti, jiný alespoň v myšlenkách.

Dnes vím, jak byly moje představy svobody, nových možností, rozvoje a pokroku naivní a dětinské.

A pro sebe jsem okolo půlky listopadu došla k hlavnímu a jedinému.

Kromě cesty do neznáma je svoboda i o zodpovědnosti, jinak to není svoboda.

Zodpovědnost pro mne znamená svobodnou volbu co ano a co ne, znalost a vědomé vytvoření vhodných podmínek ve všech oblastech mého života, které dokážu obsáhnout a které se mne týkají.

Je jich hodně. A kolik jsem v těch svých najednou objevila bordelu, to mi tedy samotnou překvapilo. Jak je možné, že jsem to dřív neviděla? Možná proto, že mi chyběl vzor někoho, kdo to všechno v pořádku má. A také potřebný nadhled.

Mít svoje pravidla a mapy pro různé oblasti a vrstvy toho, co patří k lidským bytostem. Ani nevím, jaké všechny vrstvy obsahuje to mé já.

Fyzické tělo – jeho stav a péče o něj, volba práce a přístup k ní, bydlení a výběr místa pobytu, oblékání, způsob myšlení a komunikace, psychická pohoda, vzdělávání, vztahy a další a další.

Nejvíce svobodný je pro mne člověk, který dokázal nebo dokáže za jednotlivé své části zodpovědnost převzít a rozhodovat se pro sebe co nejlépe, se skutečnou a objektivní znalostí věcí.

U některých svých map znalosti už
mám, 

v jiných teď dveře otvírám 

a dívám se, 

o co vlastně běží. 

Je to v mém zájmu?

Nebo na tom nezáleží?

Tohle mi tedy o těch mých kulatinách došlo. A tak mám plán.

Na dalších třicet let. Hádejte jaký.