Co vyprávěla borovice

Hlas – jak pohádka začíná

Je to už velmi dávno, na počátku Světa.

Nikdo si už přesně nepamatuje, jak byl Svět vlastně stvořený. Ale říkávali staří, že ten, kdo Svět vytvořil, se jmenoval Hlas. Přišel – nic k tomu ani nepotřeboval – byl ale obdařen kouzelnou mocí.

Co řekl, to se stalo.

Moře a hory a potom první strom, moje prabába říkala, že to byla borovice. S tím mu pomáhal jeho bratr Vítr, který si rád hrál a pískal skrz borové jehličí.

Všechno se mu dařilo, jen mu stále víc scházel někdo, s kým by si mohl povídat.

A tak stvořil člověka.

2. Jak pohádka končí

„Kdo jsem?“ – zeptal se člověk – když poprvé otevřel oči. „Co tady dělám?“

Hlas se pousmál, protože ho těšilo slyšet lidskou řeč. „Jsi ten, koho jsem obdaroval hlasem – jsi teď jako já. Můžeš tvořit to, co tě napadne. Víš – podívej se na Slunce, Měsíc, květiny – to všechno se dá vytvořit.“

„Já ale nechci být sám,“ řekl člověk, „jenom s tebou a se svým hlasem. Chci tady být s dalšími lidmi. Chci s nimi běhat, smát se, zpívat dvojhlasně i trojhlasně.“ A protože měl člověk ve svém hlasu i sílu, jak řekl, tak se i stalo.

Celý svět se zaplnil lidmi. Každý z nich byl trochu jiný a měl i jiná přání. I proto najednou někteří z nich přestali poslouchat hlasy jiných lidí. Zamykali je do skříní, kupovali si je, zvyšovali svůj hlas na ostatní. Pokud někdo přece jen mluvil, ostatní mu přestali rozumět.

I řekl ten první Hlas, který vytvořil Svět:

„Beru vám svou sílu hlasu,
dávám ji do nového času.
Dávám ji do doby snění,
která nese zapomnění.“

A tak Svět oněměl.

Lidé sice mluvili, ale síla jejich hlasu byla pryč.

3. Jak pohádka pokračuje

Život na Zemi se změnil. Lidé se sice pohybovali, jedli, pili, bavili se ale přitom jakoby spali. Hlas žádného z nich neměl v sobě takovou sílu, aby je dokázal probudit.

Samotnému Hlasu se ta změna moc nelíbila. A tehdy přišel za mojí pramátí borovicí.

„Dokáže ještě ty lidi vůbec něco probudit?“

A protože tu borovice byla hodně dlouho a leccos si pamatovala, přece jen si vzpomněla, že tu byli lidé, kteří byli jiní.

„Dej svoji sílu do hlasu těch, kteří mají otevřené srdce a čistou mysl.“ Hlas ji poslechl a dodal:

„Až přijde člověk, který ví,
co je dobré řešení,
ať najde znovu sílu svou
pod nekonečnou oblohou.
Každý sílu najde sám,
když zamíří ke hvězdám.“

Ne, že by se vše rázem změnilo. Ale jak se otvírala srdce některých lidí, čistila jejich mysl a přestali myslet jen na sebe, síla se do jejich hlasu začínala vracet.

A to, co dokázali svým hlasem tito lidé vytvarovat, začínalo mít svůj zvláštní půvab.

To byla doba, kdy se na světě objevili první šamani a šamanky. Znáte někoho takového?